Počkal, až si Martin Beck svlékne kabát, a pak šel napřed vysokými dvojitými dveřmi.
"Martičko, tohle je pan komisař Beck," řekl.
Byl to veliký a dosti tmavý obývací pokoj. Na nízké, nejméně tři metry dlouhé pohovce barvy ovesných vloček seděla hubená dáma v černém žerzejovém kostýmu a v ruce držela sklenku: Postavila ji na nízký stolek z černého mramoru vedle pohovky a podala mu ruku graciézně prohnutou v zápěstí, zřejmě v očekávání, že ji políbí.
Martin Beck ji nemotorně uchopil za volně visící prsty a nezřetelně zamumlal:
"Přijměte mou soustrast, paní Assarssonová."
Z druhé strany byla kolem mramorového stolku rozmístěna tři růžová křesla. V jednom z nich seděl Gunvald Larsson.
Vypadal divně. Teprve když Martin Beck uposlechl vznešeného gesta paní Assarssonové a sedl si do druhého křesla, pochopil Gunvaldovy potíže.
Tvar křesel připouštěl vlastně jenom polohu vleže, a policista vyslýchající sedícího svědka vleže, to by jistě působilo poněkud nezvykle. Proto Gunvald Larsson zvolil jakousi skrčenou polohu vsedě, která ho, to bylo naprosto zřejmé, velice namáhala. Byl celý rudý v obličeji a před nosem se mu tyčila vlastní kolena jako dva alpské vrcholky, mezi nimiž vztekle pokukoval na Martina Becka.